Staré stromy umírají vstoje. Tohle úsloví, které lze vykládat i přeneseně, vychází z odvěkého obdivu a respektu člověka ke stromům. Stromy bývaly považovány za sídla tajemných bytosti a sil či dokonce za samotná božstva. Velké náboženské příběhy a knihy pracují s motivem stromu a zahrady. V zahradě Edenu rostl přece mimo jiné i Strom poznání, v severských bájích byl zase Yggdrasil osou světa, Buddha meditoval pod obřím fíkovníkem a mohli bychom jít dál a dál. Stromy totiž člověka přesahují a dávají mu zakusit jeho nedokonalost a malost. Jsme fascinováni, že drobné semínko v sobě ukrývá něco tak obrovského. Věk stromů přesahuje nezřídka věk lidský. Stromy jsou svědkové pomíjejících lidských generaci. Ne nadarmo jsou používány jako symboly v rodokmenech. Nejsou však svědky němými. Vždyť co je šumění větru nebo bzučení včel v korunách lip?
Obdiv ke stromům je člověku vlastní. Proto sází stromy i ve svém výsostném hájemství, ve městech. I tam chceme slyšet včely, šum listů a vidět běh světa v květech, zeleni listoví i strakatém ohni podzimu. I zde stromy umírají vstoje. Často však za vřískotu pily, to když zjistíme, že jsou mocnými a tvrdohlavými a rostou odlišně od našich představ, nebo když je nemoc oslabí natolik, že padající větve mohou ohrozit nás samé. Stejně tak, jako milujeme stromy, milujeme i sebe sama. Nelze milovat přírodu bez lásky k člověku a úcty k životu. Římský biskup František nám ve svém poselství “Laudato si” připomíná, že právě ze zdravých vztahů mezi lidmi se rodí zdravý a láskyplný vztah k přírodě.
“Každému musí vykácet jeho les, aby se naštval a začal věci řešit.”, říká v rozhovoru pro Český rozhlas Juraj Lukáč o projektu Vlk, v rámci kterého na Slovensku sází vlastní les. Spory o kácení stromů dokážou skutečně mobilizovat. Vzpomeňme na Jiráskovu Lucernu aneb Spor o lípu…
V Soběslavi máme podobný spor a to hned o lípy dvě, vedle kostela. Podle odborného posudku jsou lípy staré, nemocné, potenciálně nebezpečné procházejícím chodcům a také ohrožující základy kostela. Zdá se, že kácení je jediné schůdné řešení. Ozdravující řez situaci nemůže příliš zvrátit.
Je na místě přiznání, že naše okrašlovací nadšení nebylo a není vždy konáno s rozumem a stromy občas rostou v místech nevhodných. Také zdravotnímu stavu vzrostlé zeleně nebyla v posledních desetiletích věnována příliš pozornost. Co však považuji za nejzásadnější problém je skutečnost, že většina dnešních vzrostlých stromů ve městech pochází z dob našich předků. Nemohu se ubránit pocitu, že zeleň dnes tvoříme motorovou pilou. Udržujeme, prořezáváme, kácíme. Touha po zeleni zůstává kdesi hluboko v nás, ale naše města zoufale postrádají Elzéarda Bouffiera – muže, který by sázel stromy. Příběh tohoto prostého pastevce, vyprávění o lidské vytrvalosti a touze, hledání smyslu a samozřejmě o sázení stromů, zpracovaný v novele Jeana Giona obletěl celý svět, byl přeložen do mnoha jazyků a dočkal se i krásného filmového zpracování. A nic na tom nemění skutečnost, že Elzéard Bouffier je smyšlenou postavou. Symbolika prostého příběhu ve spojení se stromy je silná. Stromy jsou úžasné organismy otevřené vnějšímu prostředí, kořenící hluboko v zemi a přitom rozprostřené k nebesům, věkem přesahující lidská měřítka.
Náš soběslavský boj o lípu by podle mne měl dostat nový rozměr. Měl by být cíleným a promyšleným úsilím o kvalitní zeleň ve městě. O výsadbu stromů, tvorbu odpočinkových ploch odpovídajících potřebám dnešních lidí. Stromy jsou nutností, nikoli nadstavbou! Stromy potřebují vizi, protože přetrvávají generace. V Soběslavi máme šanci. Rekonstrukce náměstí (a nejen ona), má-li být skutečnou revitalizací, potřebuje promyšlený a vizionářský přístup k zeleni. Je akcí, která může položit kvalitní základ pro zelené město. Ono kácení lip u kostela tak v posledku neodhalí ani tak cennou gotickou stavbu, jako spíš naši schopnost nebo neschopnost vrátit život do našeho města.
Zdeněk Kozlíček
k tématu dále:
http://www.scmagazine.cz/casopis/03-16/stromy-v-chytrem-meste-proc-je-stale-tyrame?locale=cs