Stále jsou naši mrtví s námi, a nikdy vlastně nejsme sami…

“Stále jsou naši mrtví s námi, a nikdy vlastně nejsme sami…“ Tolik Jan Skácel o zvláštním poutu mezi našimi zemřelými a námi, hrbáčky přítomného času, kteří stojí na ramenou obrů. Je možné na místech, kde kdysi byla pohřebiště, vybudovat dětské hřiště? A k čemu je vlastně kostel? To jsou otázky, které mne napadly nad textem Bohumíra Ctibora v říjnové Hlásce.

V dřívějších časech byly hřbitovy součástí života obce. Však v nejedné vesnici je hřbitov stále kolem kostelíčku na návsi. Mrtví sdíleli prostor s živými. Ti zámožnější byli pohřbíváni přímo v kostelích, jejich náhrobky stále promlouvají z dlažby mnoha kostelů. Třeba velký křesťanský panovník, gruzínský král David Stavitel, se nechal pohřbít v bráně kláštera, aby každý příchozí musel vstoupit na jeho hrob. Byl to projev úcty a vděčnosti.

V osvícenství pak přišla racionalizace a svět živých a mrtvých se začal stále více oddělovat. Hřbitovy mizely z měst za hradby. Důvody byly zejména tzv. hygienické, ale souvisely i s proměnou vnímání světa. Na místech zrušených hřbitovů leckde po přesunu ostatků vyrostly jiné stavby. Můj otec vyprávěl o stavbě zimního stadionu v Jihlavě. Ten stojí zčásti na místě bývalého městského hřbitova. Jinde využili krásné vzrostlé stromy a hřbitovy přeměnili v parky. A protože park už dávno není jen místo k procházkám, četbě poezie a milostným dostaveníčkům, je v mnohých parcích koutek pro děti, hřiště pro radovánky. Možná se tak zase naši zemřelí, generace, které nás předcházely, vracejí, byť v mnohém symbolicky, do života naší přítomnosti.

Vyjedeme-li z naší země na východ, do míst starodávné pravoslavné tradice, narazíme na úplně jiné hřbitovy. U hrobů jsou stolečky, lavičky. Lidé se za svými předchůdci na velké svátky, Velikonoce, vracejí. Otevřou si láhev vína, trochu odlijí, hodují, vzpomínají, radují se. Právě proto, že věří slovy Skácelovy básně: “Stále jsou naši mrtví s námi!”

Když tedy na místě hřbitova, po dostatečně vhodné době, vznikne dětské hřiště, není to vlastně splněné přání předků, babiček a prababiček? “Kéž bych se dožil(a) vnoučat, pravnoučat,” říkávali přeci mnozí z nich a mnozí se jich nedožili. Věřím však, že by byli rádi, kdyby mohli sedět na lavičce v parku u kina a radovat se z dovádění vnoučat. Stejnou radost by možná měli, kdyby viděli svatbu svých vnoučat nebo pravnoučat. Slib lásky a sdílení. Pro věřícího člověka tolik posílený onou vertikalitou Boží tváře, laskavě shlížející a vstupující do toho našeho hemžení. Kostel je místem sdílení a jistého zvláštního bezčasí. To, co se v kostele odehrává je propojením naší časnosti a věčnosti. I v kostele jsou naši mrtví s námi. Hranice mezi “tady a teď” a “tehdy a tam” se stírají. Při liturgii, ať už v kostele nebo jinde, zažíváme obecenství se všemi lidmi tohoto času i času minulého, v tomto obecenství kolem zvláštního a přece všedního stolu vezdejšího chleba sdílíme naše radosti i starosti. Kostel není smuteční síní kdesi za městem, kde chceme zavřít těžká vrata a udělat tlustou čáru za minulostí. Kostel je otevřená brána.

Úcta k předkům je trvalá hodnota, která dělá člověka člověkem. V průběhu časů se mění forma jejího prožívání, ale spojení mezi světem předků a naším je stálé – ve vzpomínkách, smutku, ale i v radosti z života.

Zdeněk Kozlíček