Parklety, street gardening, guerilla gardening

Parklety, street gardening, guerilla gardening. To všechno jsou pojmy, které nějak souvisí s opravdovým sousedstvím a využitím veřejného prostoru. Parklety jsou malé zelené oázy, parčíky, vzniklé na prostoru jednoho parkovacího místa, street nebo guerilla gardening pak spočívá v zahradnické kultivaci veřejného prostoru. Pojmy zní exoticky a nově, ale jak už to bývá, alespoň v případě guerilla gardeningu nebo street gardeningu, jsou to vlastně věci známé z našich měst. Máte před svým domem předzahrádku? A jste si jistí, že je na vašem pozemku nebo jste jen chtěli mít hezké okolí domu, a tak jste jednoho dne vzali rýč a osázeli jste okolí chodníku? A ejhle, on je to pozemek města. Tak v tom případě jste se možná nevědomky stali takovými guerillovými zahradníky.

A víte co, mnohdy se není čemu divit. Město má spousty pozemků k údržbě, málo sil, omezený rozpočet a bohužel často i pramalý zájem a chuť, takže lidé pak berou věci do svých rukou. Zelená vzpoura proti nezájmu a lhostejnosti. Chytrá města si toho fenoménu všimla a snaží se ho uchopit pozitivně. Všimli si toho i autoři průzkumu zeleně v Soběslavi, který si město objednalo. Jejich závěr ale není moc nadšený. Zařadili tuhle formu zahradničení do nedostatků.

“Dalším nedostatkem je „tvořivá“ činnost obyvatel bytových domů. Na jednu stranu lze v těchto zásazích vidět pozitivum v tom, že lidé mají zájem o své okolí. Většinou ale péče o tyto, často velmi údržbově náročné plochy předzahrádek spočívá na bedrech jednoho člověka. Pokud se odstěhuje nebo už nemá sílu se o záhonky starat, vzniká velký problém pro správu města, jak jejich údržbu s omezeným rozpočtem zajistit.” říká průvodní zpráva dokumentu Hodnocení stavu zeleně a návrh optimalizace údržby.

Myslím, že tahle forma zahradničení je sotva velkou zátěží, protože vzniká právě tam, kde je bez této činnosti jen přeschlý trávník, zarostlé kamení, udupaná hlína pod stromem. Nejde tu o rozpor mezi udržovanou zelení a amatérskou zelení. Na miskách vah totiž leží neudržovaný prostor proti prostoru udržovanému, nezájem a nechuť proti zájmu a ochotě. Pokud se opravdu stane, že autor “zahrádky” nemá sílu nebo se odstěhuje, jak tvrdí autoři dokumentu, vrátí se prostor pouze do původního stavu neudržovaného prostoru. Nedojde tedy k výraznému zhoršení. Co je ale důležitější a s čím pracují chytrá města je rozměr komunitní. Tohle zahradničení nemusí být záležitostí jednotlivce, naopak, může propojovat, vytvářet komunitu, která se o prostor stará, která jej využívá. Je to ostatně veřejný prostor, jehož jsme všichni akcionáři. Pro mnohé, například seniory, je to skvělý způsob tvůrčího vyplnění volného času, naplnění vědomí užitečnosti, které často ocení i ti, kteří tolik času nemají. Mohou ale přispět něčím jiným, čas na zalévaní si může najít každý, přispět na nákup květin je pak tím nejjednodušším řešením.

Opravdu chytrá města nezakazují, snaží se využít energii svých obyvatel. Proto třeba Vídeň začala podporovat parklety, proto některé městské části v Praze souhlasí s tím, aby si občané vytvořili zahrádky v prostorech kolem stromů na ulicích. Obdobně je tomu v Berlíně a dalších městech. Mnohá města a nadace podporují projekty založené na komunitním využití prostoru. Nejde o to, aby prostory plánovali úředníci a architekti, protože si myslí, že to či ono by tam mohlo být, ale o to, aby tahle zadání vznikala na základě identifikace potřeb a tužeb občanů. Tedy nejdříve občan a jeho přání a aktivity, pak nezbytnosti dané třeba existencí různých ochranných pásem, regulačních plánů atp. a pak teprve architekt, který tyhle tužby a potřeby uchopí a na jejich základě zpracuje smysluplný projekt. Navíc místním problémům nejlépe rozumí místní a drobné věci mohou i místní sami realizovat. Když je rozumně podpoříme, můžeme na tom jen získat a vlastně i trochu ušetřit. Místní aktivita a společný zájem přináší mnohem větší hodnoty než centrální plánování, přináší do našich měst, bez ohledu na velikost, život.

Rozhodně neobstojí argument, že nejsme Berlín nebo Vídeň. Například Ostrava uchopila koncept zeleného města jako výzvu. Ano, Ostrava, která je mnohými neprávem opomíjená jako industriální černá metropole, přijala výzvu a chce usilovat o titul European Green Capital (hlavní evropské zelené město) v roce 2020. A v kandidatuře stojí: porovnáváme se s těmi nejlepšími evropskými městy. Nikoli “my nejsme Stockholm, Hamburk nebo Kodaň”. Ostrava dobře ví, jaké má dědictví a nechce se změnit v Kodaň, zároveň však hledá výzvy a inspirace, které město posouvají. I malá města mohou mít velké cíle, a ty mohou začínat u docela obyčejných malých věcí, jako je třeba přístup k veřejnosti, přístup k veřejnému prostoru. Není ono sousedství, komunita společného zájmu a péče, právě jednou z hodnot, kterou bychom chtěli a mohli kultivovat i na malém městě?

Zdeněk Kozlíček